Hlemýžď (Kagjú)

Kagjú (Další možné názvy: Katacumuri, Den den muši)

Kjógen školy Izumi/Ókura

 Osoby:                                   Kostým:

Jamabuši (šite)                      - kostým jamabušiho, v pravé ruce nese dvojitě svinutý dlouhý růženec,

na zádech má připevněnou šroubovitou lasturu

Pán                                         - vesta kataginu a dlouhé kalhoty hakama stejné barvy

Sluha Tarókadža                   - vesta kataginu a běžná hakama na sluhu

Jamabuši pomalu přechází můstek hašigakari[1], po vstupu na hrací plochu se otáčí zády k divákům a zpívá úvodní frázi:

Poutnický plášť nasákl rosou,

poutnický plášť nasákl rosou,

od chvílé, kdy jsem procitnul,

chřadnout nepřestávám.[2]

 Kóken[3] opakuje poslední verš, jamabuši se otáčí zpět k divákům a začíná úvodem nanori[4].

J: Před vámi stojí horský mnich jamabuši, z hory Haguro v provincii Dewa. Tentokrát jsem pobýval v posvátných krajích Ómine a Kacuragi a teď se vracím domů. Tak zase vyrazím. (Za chůze odříkává následující text – cestovní píseň mičiuta)

Ija[5]. Je odvěkou pravdou, že cest lidského života je bezpočet. Životem jamabušiho jsou modlitby v lukách, na horách, kde jen skály a stromy jsou mu poduškou. Zde askezí získává zázračné síly. A tak (prudké otočení hlavy – akce  „spatření ptáka nad jevištěm“) touto zázračnou mocí - i ptáka letícího po obloze srazí na zem jedinou modlitbou. (Během textu pantomimická akce „sražení ptáka na zem“) Tak veliké jsou síly jamabušiho!

Ija. Na cestu jsem  se vydal velice časně a jsem najednou nějak ospalý. Ale nevím, jestli si tu někde pocestný bude moci zdřímnout... A – zrovna támhle je veliké křoví. No to se do něj podívám. Ej, Ej, jattoná[6]. ( Pantomimická akce „rozhrnování větví“ a vstup do houštiny). Ale, z venku to vůbec nevypadalo, že tu bude tak příjemný chládek. Tak to si tu  chvilku pospím. Ej, Ej, jattoná (lehá si do rohu jeviště). A, a, á – no to je pohoda, to je pohoda. (Spí)

(Okamžitě po usnutí vstupuje pán a Tarókadža. Sluha zůstává sedět na zadní části jeviště – mimo roli.)

Pán: Před vámi stojí jeden místní člověk. Náš dědeček – již starý pán - je všemi v domě velice oblíben, tak bych mu opravdu rád pomohl prodloužit šťastná léta jeho zaslouženého odpočinku. Nedávno jsem se doslechl, že starým lidem neuvěřitelně svědčí, pojídají-li hlemýždě[7]. Člověku to prý přidá mnoho let života. Zavolám tedy sluhu a přikážu mu, aby nějaké hlemýždě šel nasbírat. Jaj, jaj, Tarókadžo, kdepak jsi?

Tarókadža: Haá (Tarókadža vstává ze seizy a „vstupuje do role“: Dlouze vyslovuje slabiku há, která  postupně nabývá na intenzitě. Během ní Tarókadža zaujímá svoji pozici před pánem)

Pán: Tak jsi tu?

T: Stojím prosím před vámi.

P: Vida, jsi tu dřív, než jsem čekal. Inu, důvod, proč jsem tě zavolal, není nijak mimořádný. Našemu dědečkovi bych opravdu rád pomohl prodloužit šťastná léta jeho zaslouženého odpočinku. No řekni sám, není to chvályhodný úmysl?

T: Přesně jak pravíte, mimořádně ušlechtilý nápad.

P: Tak tak, přemýšlím o tom už dlouho a nedávno jsem se  doslechl, že starým lidem neuvěřitelně svědčí, pojedí-li hlemýždě. Člověku to prý nepochybně přidává mnoho let života. Omlouvám se, že s tím zatěžuju zrovna tebe, ale chtěl bych, abys došel nějaké hlemýždě nasbírat.

T: Račte se prosím spolehnout. Ale co je to vlastně zač, takový hlemýžď? A kde rostou? Bohužel, zatím jsem žádného neviděl.

P: Tak zaprvé, věc všeobecně nazývaná hlemýžď, má vždy černou hlavu a na zádech nosí ulitu. A dále, čas od času vystrkuje růžky. Říká se, že velký může být i jako očlověk. A určitě budou někde ve křoví, tak pořádně hledej.

T: No to není nic těžkého. Budu hledat, najdu a hlemýždě přinesu.

P: V domě je jinak spousta práce. Nikde se nezdržuj a brzy se vrať.

T: Račte se prosím spolehnout.

P: Eeé. (Opět dlouze, se stoupající intenzitou. Současně se se sluhou vzájemně uklánějí. Pán odchází na začátek můstku hašigakari, kde si sedá do seizy a „vystupuje z role“)

T: Haá ( Dlouze se stoupajicí intenzitou – značí vzdálení se od sebe. Tarókadža se obrací čelem k divákům a „vydává se na cestu“. Za chůze deklamuje text a opisuje stejnou dráhu, jako na začátku jamabuši)

No teda, pán mě z ničeho nic pověří takovýmhle úkolem. Ija - ale do kterého křoví bych měl jít hledat? Počkat, za vsí je vlastně velká houština. Tak se vypravím tam. Ija. Bylo by skvělé, kdybych tam opravdu nějakého hlemýždě našel. Pokud tam ale nic nebude, tak se tam trmácím naprosto zbytečně. Ija, tak si tu blábolím a zatím už jsem tady. No tak se zkusím podívat dovnitř. Ej, Ej, jattoná. (Pantomimická akce rozhrnutí větví a vstupu do houštiny, totožná se vstupem jamabušiho v úvodu hry) Haá - z venku to vůbec nevypadalo, že tu bude tak příjemný chládek. (Tarókadža obrací zrak k zemi a s upřeným pohledem na podlahu jeviště  začíná hledat. Při každé větě vyráží jiným směrem a dává přitom pozor, aby až do „objevení“ zrakem nekontaktoval ležícího jamabušiho)

Tak jestli tady je někde něco s černou hlavou. Něco, co má na zádech ulitu. Něco, co čas od času vystrkuje růžky. (Při poslední větě Tarókadža couvá a na slovo růžky „zakopává“ o spícího mnicha. Rychle se otáčí a udiveně na mnicha civí.) No tohle! Tady něco spí! Jak vidím, tak hlavu černou má. No ještě aby to tak nakonec nebyl pan hlemýžď. Probudím ho a zeptám se. (Oběma rukama třese jamabušim) Haló, haló! Rád bych se vás na něco zeptal! Probuďte se prosím, probuďte se prosím!!

J: (ze schoulené pozice naráz vytrčí levou nohu a ruku, zvolna si sedá a mne si oči) A,a,a,a,a,a,á – To jsem se to dobře vyspal, to jsem se dobře vyspal. Ej! Kdo mě to probudil?

T: To jsem byl prosím především já.

J: Ty jsi mě probudil? Proč?

T: Velice se omlouvám, že se vás ptám takhle přímo, ale - neračte být náhodou pan hlemýžď?

J: Cože? Jestli nejsem hlemýžď??

T: Přesně tak.

J: A co máš s tím hlemýžděm v úmyslu, že se po něm sháníš?

T: To máte tak. V domě mého pána žije dědeček a pán by mu rád nějak zpříjemnil léta jeho zaslouženého odpočinku. Říká se, že prý starým lidem náramně svědčí uráčí-li se pozřít hlemýždě. Člověku to prý upevní zdraví a dodá mnoho let života. Pánovi bych rád toho hlemýždě přinesl, tak proto tu hledám.

J: Hmm, tak s tím se vskutku nedá, než souhlasit. Chviličku tu počkej. (Jam. se pomalu otáčí do diváků)

T: Račte se prosím spolehnout.

J: (Čelem do diváků - obrovský smích)  Po světě nikdá nechodil větší moula! Najde takhle dokonalého jamabušiho (prohlíží si dlouhé rukávy kimona), a ptá se, nejsem-li snad  náhodou hlemýžď. Joj jój – Tak to mu teda zrovna namluvím, že hlemýžď jsem, a pořádně si z něj vystřelím. (Otáčí se zpět k Tarókadžovi) Hej, osobo!  Jsi tu ještě?

T: Tady prosím.

J: Tak ty opravdu hledáš hlemýždě?

T: Opravdu hlemýždě.

J: Tak tady stojí - přímo před tebou!

T: Jaj jaj – Vy jste tedy opravdu pan hlemýžď?

J: Přesně tak.

T: Óo, opravdu veliký! Říká se, že mohou být i jako člověk. Ale pěkně popořádku. Tak zaprvé, hlemýžď by měl mít černou hlavu a na zádech ulitu.  

J: Tak tak, není nad to pořádně se přesvědčit. Takže nejdřív, jak lze vypozorovat a   přesně jak jsi řekl – hlavu mám jakou? Není černá? (Otáčí se do diváků a levou rukou ukazuje na černou „čepičku“ tokin, ve které horští mniši nosí posvátné texty)

T: Opravdu, černá, úplně.

J: A ulitu, tu uvidíš nyní.

T: Tak rychle, sem s ní prosím, rychle.

J: (Chytá lasturu, kterou horští mniši používají k troubení  a na cestách ji mají připevněnou na zádech. Skokem se otáčí o 180 stupňů – zády ke sluhovi „vystrkuje na sluhu zadek“, nad kterým má lasturu připevněnou a s každým „sore“ mírně poskočí směrem ke sluhovi)

Sore!

T: Uo! (Překvapeně, s každým „Uo“ více vytřeští zrak a postoupí o krok k jamabušimu)

J:Sore!

T:Uo!

J: Sore! Sore! Sore! Sore!

T: Uo! Uo! Uo! Uo!

J: Tak co, není to náhodou ulita?

T: Na mou duši, na zádech máte ulitu! No a dál se říká, že hlemýžď čas od času vystrkuje růžky.

J: Cože?? Růžky??

T: Tak tak.

J: Růžky? Růžky, růžky, růžky! (Přemýšlí a přitom kroutí hlavou až uvidí střapce okolo krku - tzv. suzukake) Hmm, tak růžky, ty ti teď ukážu taky.

T: Tak rychle, rychle!

J: (Jamabuši si kleká na jedno koleno zády k Tarókadžovi a střapce zvedá vedle uší místo růžků, s každým „sore“ o kousek výš)

T: Sore!

T: Uo! (Překvapeně, s každým Uo více vytřeští zrak a postoupí o krok k jamabušimu.)

J:Sore!

T:Uo!

J: Sore! Sore! Sore! Sore!

T: Uo! Uo! Uo! Uo!

J: Tak co, nejsou to náhodou růžky?

T: Teď jsem to na vlastní oči viděl – vystrčil jste růžky. Není pochyb, musíte být pan hlemýžď. Tak rychle, rychle, vylezte mi na ramena, odnesu vás.

J: To teda bohužel nepůjde.

T: A to zase prosím proč?

J: No, ona totiž poslední dobou, je po hlemýždích ukrutná sháňka a celé zástupy si mě tu už byly zamluvit. Takže s tebou nikam nemůžu.

T: To vám prosím rád věřím, ale přeci - už jen to, že jsem tu teď našel zrovna vás, to rozhodně není samo sebou. Nepochybně musíme být spjati nějakým hlubokým svazkem z minulých životů. Tak prosím, pojďte a rychle mi vylezte na ramena.

J: Je-li tomu tedy skutečně, jak říkáš, tak to s tebou asi opravdu nejít nemohu, ale (jamabuši si velikým gestem ukazuje prstem na nos)  tento hlemýžď – pokud už tedy má vůbec vylézt ze křoví a jít do vesnice – tak teda rozhodně ne zadarmo.  

T: A čím vám mohu posloužit, abychom mohli vyrazit?

J: Jelikož tenhle hlemýžď miluje tanec a zpěv, tak kdyby mu někdo zazpíval, už by ho to asi rozhýbalo.

T: No to je skvělé, zrovna já se v tanci a zpěvu neobyčejně vyznám. Jen řekněte co a můžeme jít.

J: No, to nebude nic těžkého. Zazpíváš jenom: „Ať je s větrem s deštěm ámen, na hlemýždě vezmi kámen, na hlemýždě vezmi kámen[8]“ – a já se přidám: „Den den mušimuši, den den mušimuši“ - a rytmus už nás ponese sám.

T: Tedy, to vypadá opravdu zajímavě. Tak začnem.

J: Tak se mi to líbí.

T: Há – (zpívá a do rytmu tluče na každou druhou dobu složeným vějířem o dlaň) Ať je s větrem s deštěm ámen, na hlemýždě vezmi kámen, na hlemýždě vezmi kámen!

J: To je ono, to je ono! Ten rytmus! Můžeme jít!

T: Há – (zpívá a do rytmu tluče na každou druhou dobu složeným vějířem o dlaň, spolu s jamabušim začínají tanec pochodem v kruhu a komickou chůzí „ukiaši[9]“) Ať je s větrem s deštěm ámen, na hlemýždě vezmi kámen, na hlemýždě vezmi kámen!

J: (Spolu se sluhou tančí, po dvou krocích se otáčí zády ke sluhovi a směje se) To je ale mamlas. To svět neviděl! (Po té, co sluha pronese podruhé slovo kámen, jamabuši navazuje, čtyřikrát rytmicky přezpívává „Den, den, muši muši“, přičemž tančí komický „šnečí tanec“)

 Jakmile jamabuši se sluhou začnou tančit, vstupuje pán do hry, vstává a přechází z můstku hašigakari na okraj hrací plochy. Mluví hlasitě do zpěvu sluhy a jamabušiho.

 P: Před notnou chvílí jsem poslal  Tarókadžu, aby přinesl hlemýždě, ale stále se nevrací. Nechápu, co mu tak dlouho trvá. Půjdu mu naproti a podívám se, co se to přihodilo. (Otáčí se a náhle spatří Tarókadžu tančícího s jamabušim). No to snad ne! Vždyť on támhle poťouchle křepčí s jakýmsi zpustlým horským mnichem!

T: Há - ať je s větrem s deštěm ámen, na hlemýždě vezmi kámen, na hlemýždě vezmi kámen.

P: Tarókadžo! Tarókadžo! (S dupnutím) No tak Tarókadžo!!

T: Jé, pán! Tak jsem hledal toho hlemýžďě, a právě vám jednoho vedu.

P: Vždyť je to přece jamabuši!

J: Den den, muši muši, den den, muši muši. (Dokončuje tanec a otáčí se na Tarókadžu, který hovoří s pánem a přestal zpívat. Přichází k němu a levou rukou ho tahá za rukáv.)

Rychle, rychle, pokračuj! Rychle, rychle! Pokračuj!

T: Há - Ať je s větrem s deštěm ámen, na hlemýždě vezmi kámen, na hlemýždě vezmi kámen.

P: No tohle svět neviděl! Vždyť on zase zblbnul! Tarókadžo! Tarókadžo! (S dupnutím bije sluhu vějířem do ramene) No tak Tarókadžo!!

T: Ano prosím?

P: Vždyť tohle není hlemýžď, ale horský mnich jamabuši, který si z tebe střílí!

T: Jakže, on si ze mě střílí?

P: Přesně tak.

T: No tak to teda ne! Ten dostane!

P: No, to už je jiná.

J: Den den, muši muši, den den, muši muši. (Dokončuje tanec)

T: Hej! Ty otrapo!

J: Cože?

T: Tys mi tvrdil, že jsi hlemýžď, a zatím jsi jen obyčejný žvanil jamabuši!

J: Jaký žvanil!? Já jsem přece, právě, tady... Hele! (Strká Tarókadžovi  před nos růženec, čímž ho hypnotizuje a pomalu se přibližuje)

T: Uo!

J: Hele!

T: Uo!

J: (Pomalu opakuje v rytmu poslední slova svého tance) Dé-n-dé-n-mú-ši-muší!

T: Há - Ať je s větrem s deštěm ámen, na hlemýždě vezmi kámen, na hlemýždě vezmi kámen. (Opět tančí a rytmicky tluče vějířem do dlaně)

J: (Smích) To je po mně, takový trouba! (Rovněž pokračuje ve svém tanci)

P: Co to má znamenat?! Vždyť on ho zase uhranul! Tarókadžo! Tarókadžo! (S dupnutím bije sluhu vějířem do ramene) No tak Tarókadžo!!

T: Ano prosím?

P: Vždyť ti říkám - je to jamabuši, a má z tebe jen legraci!

T: Jakže? On si ze mě utahuje? Vážně?

P: Přesně tak, ale teď se do něj pustíme oba.

T: Tak to s radostí.

P: Tak jdem.

T: Vždy k službám.

J:   Den den, muši muši, den den, muši muši. (Dokončuje čtvrtý tanec)

P: (S dupnutím) Hej! Copak ty nejsi mnich jamabuši?

T: (S dupnutím) Hej! Vždyť nás taháš za nos, žvanile!

J: Jaký žvanil!? Já jsem přeci jenom obyčejný (jamabuši se pomalu otáčí k oběma zády a levou rukou dvakrát provádí pohyb podobný „vytahování sítě z vody“),  v tomhle křoví léta trávící, (jamabuši se prudce otočí, máchne rukou v gestu připomínajícím „hození sítě“ a zastaví těsně před pánovou tváří, zároveň ze sebe vyrazí následující repliku:) Hlemýžď Den den muši!

P: Co to?

J: (Tutéž akci rychle opakuje i vůči sluhovi) Hlemýžď Den den muši!

T: Co to??

J: (Střídavě pohybuje pánovi i sluhovi růžencem těsně před nosem a dvakrát pomalu opakuje rytmus, kterým končí jeho tanec, při druhém opakování do rytmu podupává – čímž oba opět hypnotizuje) Den, den, muši muši, den den, múši muší.

Pán i Tarókadža současně navazují: Há - Ať je s větrem s deštěm ámen, na hlemýždě vezmi kámen, na hlemýždě vezmi kámen. (Zpívají, do rytmu bijí vějíři o dlaň, kráčí komickou chůzí ukiaši, posléze do rytmu skáčou na jedné noze a následují jamabušiho ze scény. Jamabuši se během odchodu několikrát směje a prohazuje: To svět neviděl, takoví hlupci, takoví troubové...)

Konec

zpět

Přímý kontakt na MDK: 

• kjogen@seznam.cz, Tomáš Pavčík - tel: 603.466.237

Kontakt přes Česko-japonskou společnost:

• Na Můstku 8/380, PRAHA 1, 110 00, www.japan.cz, e-mail: office@japan.cz, tel: 224.216.032, fax: 224.214.810