Brnění v noze

Šibiri

Kjógen školy Ókura

Pán očekává hosty a tak posílá sluhu Tarókadžu na trh, aby koupil saké a sušené ryby. Sluhovi se ale tak daleko nechce, proto předstírá, že jej velice brní nohy. Pán se snaží sluhovu nemoc zaříkavat. Jelikož ale sluha simuluje vytrvale, pán jeho trik prohlédne, rozhodne se použít lest a sluhu z podvodu usvědčí.

Osoby:                                   Kostým:

Pán                                         - vesta kataginu a dlouhé kalhoty hakama stejné barvy, krátký meč kogatana

Sluha Tarókadža                   - vesta kataginu a běžná hakama na sluhu

(Vstupuje pán a Tarókadža. Pán přichází na místo nanoriza a deklamuje svůj vstupní monolog. Sluha zůstává sedět na zadní části jeviště – mimo roli.)

Pán: Před vámi stojí jeden místní člověk. Jelikož dnes večer čekám hosta,  zavolám sluhu a přikážu mu, aby zašel do města Sakai[1] na trh a obstaral tam saké a ryby. Jaj, jaj, Tarókadžo, kdepak jsi? (doslovně „jsi tu?“)

Tarókadža: Haá (Tarókadža vstává ze seizy a „vstupuje do role“: Dlouze vyslovuje slabiku há, která  postupně nabývá na intenzitě. Během ní Tarókadža zaujímá svoji pozici před pánem)

Pán: Tak jsi tu?.

T: Stojím prosím - přímo před vámi (se slovy „přímo před vámi“ provádí sluha typizovanou úklonu /kata/).

P: Vida, jsi tu dřív, než jsem čekal. Inu, důvod, proč jsem tě zavolal, není nijak mimořádný. Dnes večer čekám hosta, no a omlouvám se, že s tím zatěžuju zrovna tebe, ale chtěl bych, abys zašel do Izumi, do města Sakai na trh, a obstaral tam nějaké víno a ryby. 

T: S radostí jsem vám k službám pane, ale, co kdybych radši já zůstal doma, vám při ruce - a na trh bychom poslali Džirókadžu?

P: Ne, ne, Džirókadža má spoustu jiné práce. Tak se s chutí připrav, protože na trh půjdeš ty.

T: Je-li tomu skutečně tak, tak to se prosím račte spolehnout.

P: V domě je jinak spousta práce. Nikde se nezdržuj a brzy se vrať.

T: Vždy k službám.

P: Eeé. (Opět dlouze, se stoupající intenzitou. Současně se se sluhou vzájemně uklánějí. Pán odchází „do domu“  tzn. na místo, kde při příchodu na jeviště seděl sluha, kde si sedá do seizy a „vystupuje z role“)

T: Haá ( Dloze se stoupajicí intenzitou – značí vzdálení se od sebe. Tarókadža se obrací čelem k divákům a deklamuje text.)

No teda, to je lapálie. Tak nepříjemná práce – a padne zrovna na mě. Což o to, dojít na trh a zpátky – no, pro jednou by to nebylo nic těžkého, ale když on mě tam žene pokaždé, když mu přijdou hosti.

No co bych tak podniknul ( provádí „typizované gesto /kata/ – „přemýšlení na levou stranu“ /hidari kangae/ - které ukončuje střihem a pohledem do diváků, navazuje „nápad“)  Ija – Už to mám!  (sedá si do pozice anza, přičemž levou nohu opírá o jevište a rukama si tře holeň, rytmicky s textem) Aita, aita! Itaja, Itaja!

P: (Vstává a vstupuje do hry) No co to? Před domem někdo hrozně hlučí – a zní to, jako hlas Tarókadžy. Co se to děje? (P. Vychází a spatří naříkajícího Tarókadžu). Ei, ei! Tarókadžo? Co se stalo, co se stalo?

T: Právě jsem se rozhodl vyrazit do Izumi, do Sakai na trh, když v tom mě postihlo náhlé brnění nohou. A nohy mě brní tak hrozně, že ani jednou byť jen pohnout nemůžu. Aita, aita! Itaja, Itaja!

P: Copak kvůli brnění v noze je třeba tak strašně vyvádět?  No ale honem honem, pustíme se do zaříkávání! (Sbírá ze země smítko - pantomimická akce – a lepí ho Tarókadžovi na čelo.) Brnění odejdi, brnění ustaň[2]!

T: Jé, pane, copak to děláte?

P: Všichni přeci vědí, že když se zaříkávají brnící nohy a na čelo se přitom přiloží malé smítko, tak brnění v nohou samo ustane.

T: Kdepak, kdepak. (zároveň Tarókadža provádí Typizované gesto nesouhlasu /kata/ - kroucení hlavou) . To moje brnění, to je neskonale složitější případ. Ani kdybyste mi na hlavu naložil třeba pět, co pět, klidně i deset fůr[3] takovéhleho smetí, tak to pranic nepomůže.

P: A co je toho příčinou?

T: To má neobyčejně spletité kořeny. Pokusím se Vám to vysvětlit, tak prosím, dobře poslouchejte.

P: Tak tedy dobrá.

T: Moji rodiče měli velikou spoustu dětí. A po čase moji bratři, ano bratři, podědili rodný dům i rodinnou pokladnici, prostě všechno, co mělo nějakou cenu. Jelikož já jsem byl nejmladší, nemohu vám než oznámit, že jsem si dovolil po rodičích zdědit brnivé nohy.

P: No teda teda, to je opravdu smutná historie. Chilku tady počkej.

T: Račte se prosím spolehnout.

P: (Otáčí se k T zády, řeč do diváků.) No co tohle má znamenat! Tarókadžovi se nechce jít až do Izumi, do Sakai, a tak tady takhle simuluje. No teda, co já sním udělám?   (provádí „typizované gesto /kata/ – „přemýšlení na levou stranu“ /hidari kangae/ - které ukončuje střihem a pohledem do diváků, navazuje „nápad“)  Ija – Už to mám!  Něco by se přece dalo. (Lehce se otáčí směrem k T, aby jeho záměrně hlasité přemýšleni slyšel i sluha, po začátku pánovy promluvy Tarókadža začíná „poslouchat“)

P:  Jáá, jáá, no co teď budu dělat? Dědeček nás večer pozval na večeři a výslovně si přál, abych s sebou vzal i Tarókadžu. Ale zatím, Tarokadžu začnou tak brnět nohy, že ani jednou pohnout nemůže. Nedá se nic dělat, večer s námi bude muset jít Džirókadža.

Éééé  (Dlouze, se stoupající intenzitou. Značí „vzdálení se od sebe“ a pán tímto hlasovým gestem vždy ukončuje rozhovor se sluhou)

T: A, Áááá – Ha, Haló, haló! Já s vámi samozřejmě půjdu!

P: Cože? Copak v tomhle stavu můžeš někam jít?

T: Víte, to moje brnění v nohách, ono je totiž neuvěřitelně laskavé. Pokud mu věc patřičně vysvětlím, tak samo od sebe přestane.

P: No jestli je to opravdu tak, tak to honem vysvětluj!

T: Račte se prosím spolehnout. Hele, brnění, Teď mě pořádně poslouchej! Pokud dnes večer půjdeme k dědečkovi, tak si užijeme spousty čaje, ale taky saké. Trápíš mě pořád, tak dnes mě prosím nech. Brnění, odejdi, Brnění ustaň! Ééé (po té, co T dořekne Ééééé, okamžitě dodává vysokým hlasem) Hoi!

P: Co to bylo, to „Hoi“?  

T: To brnění souhlasilo, že se uzdraví!

P: No teda teda, to je mi opravdu laskavé brnění. Tak to se ale hned pokusíme postavit.

T: Račte prosím prominout, ale – nepodal byste mi ruku?

P: Ale určitě. Táák a teď vstávej.

T: No, i laskavěji byste mi to mohl řict... (varianta: Lasavěji by to nešlo?)

Oba současně: Ei, ei – jattoná!

P: Tak co, stojíš?

T: Úplně celý jsem si stoupnul.

P: Zkus poskočit dopředu?

T: Tak skáču (skočí vpřed)

P: Dozadu?

T: Skáču (skočí vzad)

P: Zkus se otočit?

T: Háááá (otáčí se)

P: Tak, jak se cítíš?

T: Naprosto výborně.

P: A co nohy,  už ti nijak v pohybu nebrání?

T: Ne, už můžu jít naprosto kamkoliv.

P: No to je dobře, tak to honem zapomeň na příběh o dědečkovi, který jsem si pro tebe vymyslel, a sypej do Izumi, do Sakai na trh, a přines saké a sušené ryby!

T: No pane, teď, jak jste to řekl,  ta slova Izumi, Sakai a trh... No už to na mě zase jde. (Sedá si na jeviště a tře si holeň, jako na začátku hry) Aita aita, Itaja itaja.

P: Ty budižkničemu! Seber se a upaluj!

T: Háá (vstává o otáčí se k pánovi a klaní se)

P: Héé (otáčí se směrem k můstku hašigakari)

T: Háá (znuvu se klaní, oba společně odcházejí z jeviště)

Konec

Poznámka k „Nadávání v kjógenech“: